Krátký příběh

10. listopadu 2012 v 18:22 | Kath |  OTHER ART
Jelikož bych řekla, že je tu teď strašně mnoho fotek, rozhodla jsem se napsat krátký příběh. Vůbec jsem ale nevděla o čem a proto jsem se porozhlédla kolem sebe a napadlo mě, že bych si z věcí kolem mě mohla vybrat 5 a o těch napsat. Sama teď nevím, jak to dopadne, no doufám, že si to třeba někdo přečte :)
Slova jsou: Odlakovač, penál, pravítko, hodinky a náplast.

Byl pěkný podzimní večer, když jsem seděla v obýváku s horkým čajem v ruce. Neměla jsem co dělat, na počítači mě to nebavilo a v televizi nic nedávali. Oči mě pálily od rýmy, takže i knížky jsem musela vyloučit. Podívala jsem se na hodinky. Bylo přesně půl páté. Pomalu jsem se zvedla, že si zkusím kreslit. Ve školní tašce jsem našla penál a vytáhla svojí oblíbenou tužku, jenže jsem měla v hlavě prázdno. Žádná myšlenka, žádný nápad co nakreslit. Podívala jsem se zpět na tašku a vzpomněla si, že jsme měli úkol. Rýsování. Jak já jsem to kdysi nesnášela. Nesnáším to doteď, ale už jsem se naučila dělat i věci co nemám ráda. Když už jsem se teda nudila, mohla jsem si ho aspoň udělat. Na chvíli se zabavím a budu ho mít hotový na příště. Šáhla jsem se po mém světle zeleném pravítku a po úhloměru. Kružítko jsem neměla, vždy jsem to nějak plus mínus odhadovala, vystačila jsem si bez něj dřív, tak to teď zvládnu taky. Otevřela jsem si sešit a začala rýsovat. Několikrát jsem se musela z hluboka nadechnout, jelikož mi to vůbec nešlo a strašně jsem gumovala. Nakonec jsem se ale zdárně přiblížila k cíli. Čekala mě poslední přímka. Pravítko, tužku do ruky, pořádně se soustředit....Áááu....Škrttt....Na rozložený sešit vyskočil můj většinou milovaný kocou Bonifác. Lekla jsem se tak, že jsem zakřičela a škrtla si celý úkol. Bóňa se vyděsil mého křiku a zaťal mi své drápy do ruky. "Fakt bezva, díky Bonifáci," prohodila jsem otráveně směrem k němu. Otočila jsem se zády ke stolu a jala se hledat náplast. Z rány teklo dost krve. Šla jsem si to vyčistit do koupelny a zalepila si to roztomilou náplastí s tučňáčkem. Hodiny ukazovaly teprve 6 hodin. Stále jsem měla hrozně moc času, tak jsem se rozhodla, že si udělám malou zimní procházku do parku. Není to daleko, ale venku už byla docela zima, proto jsem si vzala ten nejteplejší svetr co mám a můj oblíbený kabát. Rychle jsem našla klíče od domu a vyrazila jsem. Venku bylo poměrně málo lidí, ale nebála jsem se. Znám to tady jako své boty, chodím sem už od malička. Právě když jsem míjela velký tmavý keř, uslyšela jsem jakési zašustění. Zpomalila jsem. Nikde jsem neviděla nic podezřelého neviděla, jen starý prázdný odlakovač vrhal na zemi hrozivé stíny. Začala jsem se trošku bát a tak jsem to otočila a mířila zpět domů. V tom na mě z toho strašlivého keře vyskočil pes. Strašně moc jsem se lekla a rozutíkala jsem se. Celá rozklepaná jsem doběhla domů, kde jsem všude rosvítila a zabalila se do teplé deky. Dala jsem si kousek čokolády, ta je prý dobrá na nervy. Nechápu, proč na mě ten pes tak z čista jasna vyskočil, doteď mi to vrtá hlavou. Od té doby se tomuto keři ve tmě vyhýbám. Kdo ví, kdo nebo co na mě vyskočí příště.

Kritiku přijímám :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jakou zde chcete soutěž? :)

Grafickou 23.5% (16)
Fotografickou 25% (17)
Literární 19.1% (13)
Kreslící 19.1% (13)
Miss 13.2% (9)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama